ne/MÁŠ ČAS NA CESTOVÁNÍ?

Přemýšlím, proč si najít čas na cestování a co pro nás čas může znamenat. Jedno přísloví říká, že čas jsou peníze. Platí to?

Za tisíce let nebyl objeven recept na nekonečný život, ačkoliv se alchymisti snažili. Přiznejme si jedno - doba lidského života je omezená a konečná. Předpokládám, že aniž bychom těžce onemocněli či jinak bojovali o vzácné minuty, můžeme si uvědomit hodnotu svého času.

Platí tedy přísloví, že čas jsou peníze? Kdepak. Čas je tím nejhodnotnějším, co v životě máme. Nejsou to peníze, ty si na rozdíl od času můžeme vypůjčit, lze si je uspořit či znovu vydělat. Naopak, co se času týče, každá vteřina, která uběhla, je nenávratně a neopakovatelně pryč. Přesný význam času se u jednotlivců liší. Může znamenat neopakovatelné chvíle i důležité příležitosti. Každopádně promarnit je, by byla škoda.

V Kodani (v říjnu 2016) je veřejná výstava na náměstí. Na fotografiích jsou senioři kolem sta let a jejich odpovědi na dotaz ohledně jejich životních přání. Několik reakcí bylo následujících:

„Sním o tom, že mám stále dobrý zrak, abych mohl jezdit kolem na skútru. Nejsem stavěný na to, abych seděl v křesle a celé dny hleděl na zdi.“ Borge, 96 let.

„Přál bych si jet do Austrálie, ale bohužel mé zdraví mi to už nedovolí.“ Steffen, 75 let.

„Přála bych si, aby se mi vrátil zrak. Mohla bych si znovu zajít do divadla a vyrazit si sama do přírody.“ Kirsten, 95 let.

„Nesním o spoustě věcí. Mám ráda svůj život takový, jaký je a jsem vděčná, že tu mohu být. Vedla jsem aktivní život a doufám, že to bude pokračovat.“ Margrette, 88 let.

Stane se, že člověk prolenoší celé dny. Třeba sedí před televizí a nemůže se od ní odtrhnout. Sleduje youtube videa a nevšimne si, jak mu mizí minuty volného večera. Říká si, že na práci, koníčky i výlet s přáteli je času dost. Občas necítí chuť do života a chce jím jen bezcílně proplouvat. Nebo naopak neví, čemu se dřív věnovat. Je v jednom kole.

Už samo uvědomění si konečnosti života nebo vyslechnutí si silného lidského příběhu vede k tomu, že se svým časem začneme šetrněji nakládat. Začneme hledat, co je pro nás opravdu důležité a čemu svůj čas v životě věnovat. Pomáhá nám dělat to, v čem vidíme opravdový smysl. Pomáhá nám žít naplno a nepromarnit důležité příležitosti.

A tak jsem si uvědomila, jak je pro mě cestování a objevování nových míst důležité. Proto nelituji žádné minuty strávené procházkou v přírodě, projížďkou na koloběžce, poznáváním různých zajímavých míst, zdržením se rozhlížením kolem sebe nebo obdivováním západu slunce z letadla.

Cestování je pro mě důležité, a dokud nejsem o berlích, vidím a jsem celkově při smyslech, stojí za to vyrazit znovu a znovu!

Bára

VÁNOČNÍ TRHY VE ŠTRASBURKU JAKSI NETRADIČNĚ

Štrasburk je malebné francouzské město, které má překrásnou vánoční atmosféru. Na vánoční trhy lze narazit na každém rohu, a tak je motivací k procházce nejen objevování historického centra, které je zapsané na seznamu památek UNESCO, ale také zahřátí se svařákem. 

Při procházení nazdobenými ulicemi jsem měla pocit, že jsem v pohádce. Jenže místo pohádky jsem se objevila v jiném žánru: v hodně vtipné komedii pro odvážné. A víte proč? Stala jsem se součástí projektu Kreativní autobus. Přivezl bandu zlínských studentů různých kreativních oborů až do Štrasburku. A díky tomu jsem objevovala nové místo hodně netradiční formou. Na programu bylo poznávání města, návštěva evropského parlamentu a také trénink odvahy, překonávání svého ostychu, jazykových bariér i strachu.

 

YES MAN V ULICÍCH

Sníte taky někdy o tom, jaké by to bylo, kdyby…. 

Kdybychom se nebáli mluvit s neznámými lidmi? 

Kdybychom se nestyděli za svou nedokonalou výslovnost cizích jazyků? 

Kdybychom nepřemýšleli furt o tom, jestli není trapné to, co děláme, říkáme a místo toho byli jednoduše sami sebou? 

Jak by nám splněné "kdyby" pomohlo při studiu, v práci, při zapadnutí do kolektivu, při cestování i sbírání různých zkušeností?

Dobrá zpráva je, že jsme na cestě nemuseli jenom snít, ale mohli si to sami vyzkoušet. Kolikrát jsou bariéry jenom v naší hlavě a díky špetce odhodlání včetně povzbuzení ze strany ostatních je můžeme postupně rozbít. A o tom byla i cesta kreativním autobusem. Jeden den jsme měli ve stylu YES MAN a říkali jsme příležitostem více ano místo ne.

Upřímně, podílení se na tomto projektu byl pro mě jeden velký yesman. Kývla jsem na příležitost, u které jsem opravdu netušila, co mě čeká. 

Tak třeba:

• Školila jsem jinde než na domácí půdě a v typických školících prostorech, kde mám vizuální prezentaci, technické vybavení, flipchart a pevnou půdu pod nohama. 

• Připravovala jsem na dálku workshop v zimních ulicích neznámého města. 

• Vydala jsem se na tří denní cestu s padesáti lidmi, které jsem neznala. 

A výsledek? Jasně, že byli účastníci skvělí, blázniví, zábavní, město okouzlující a program zajímavý!

Během krátkého výletu přece nemůže být čas prokrastinovat, proto první kolo povídání o odvaze při cestování proběhlo rovnou v jedoucím autobuse. Byl to pro mě hodně netradiční zážitek – být u prvního sedadla, v ruce drátový mikrofon a přednášet o historkách z cest na cestě. Účastníci zájezdu se dověděli, jak si odvahu potrénovat. Někdy stačí od dobrého nápadu neprošvihnout tři vteřiny, jindy zas příležitostem říkat více své ANO místo přemýšlení, proč by to zase nešlo. 

Teorie nikdy nestačí, a tak praktičtější kolo proběhlo rovnou v ulicích Štrasburku. A to byla naše odpolední komedie s názvem YES MAN v ulicích. V hlavní roli byly menší skupinky účastníků, které měly seznam 46 úkolů a neomezené možnosti svojí kreativity i spontánnosti. Výsledek? Nasmáli jsme se fakt pořádně.

YES MAN ÚKOLY

Chcete vědět, jaké úkoly se plnily? Uvedu několik příkladů. Někdy se povedlo splnit úkol nejen jednotlivci, ale i celé skupince najednou. Dokonce se podařilo splnit i více úkolů v jeden krátký čas, proto uvádím tyto úkoly vedle sebe.

ÚKOL: Zazpívej lidové písně. Vyzvi někoho k tanci, zatanči na náměstí a natoč si to.

ÚKOL: Dej si ponožky na ruce a objednej si kávu.

ÚKOLY: Vytvoř si ceduli se slovy FREE HUGS a někoho obejmi. Vydělej si na ulici 5 euro.

Zákulisí: Honzu objímání natolik bavilo, že s tím nechtěl přestat a odmítal si vylosovat nový úkol.

Terez celé dopoledne chodila po městě a říkala, jak jsou jí nepříjemní žebrající lidi. Neustále ji někdo zastavoval, strkal do ní a prosil o příspěvek. A co se nestalo. Zrovna ona si náhodně vylosovala úkol - vydělej si 5 euro. Všechny nás překvapila a byla skvělá. Neuvěřitelně se překonala, udělala si z toho srandu a šla lidi prosit o pár drobných. Po centech sesbírala malou sbírku kovů, jenže na splnění úkolu to ještě nestačilo. Pěti eurovou bankovku se jí povedlo neplánovaně získat během minuty, kdy zpívala a tančila s pouliční kytaristkou.

ÚKOL: Zazpívej neznámému člověku Happy birthday. Vytvoř v ulicích dobrou party a roztančete to tam. Začni zpívat na náměstí a rozezpívejte i ostatní lidi. Vydělej si na ulici 5 euro.

Zákulisí: Dívali jsme se kolem sebe, komu bychom zazpívali narozeninovou písničku. Kluci zahlédli procházející dámu s kytarou. A tak jsme naskákali kolem ní a rychle začali zpívat. Překvapená byla až až. Pověděla nám anglicky: "Děkuji vám, ale já dnes nemám narozeniny." A tak jí odpovídáme: "To nevadí, prostě to berte tak, že je tohle váš den a my chceme, abyste si ho pořádně užila." Dostala od nás narozeninový přípitek a už neprotestovala. Všimli jsme si její zabalené kytary, proto jsme ji poprosili o společnou písničku. "A co takhle nějakou vánoční?" ptal se jí jeden ze skupinky. Že prý ví, že je doba vánoční a každý chce něco takového slyšet, ale v repertoáru to nemá. Nakonec se dáma taky překonala a verzí nanana jsme si dohromady zazpívali Rolničky, rolničky. Během pár vteřin se kolem nás vytvořilo publikum z kolemjdoucích. Terez roztančila malé děti a nám už nešlo o plnění úkolů. Užívali jsme si tu spontánní chvíli. A měli jsme radost, že můžeme zpestřit den všem lidem kolem nás.

ÚKOL: Vyzuj si botu a dělej, že s ní telefonuješ.

ÚKOL: Vysvětli lidem v centru Štrasburku, že si mají vážit atmosféry Vánoc v češtině.

Tento úkol byl pro nás jeden z nejvtipnějších. Poslechněte si to na videu.

ÚKOL: Vyvenči někomu psa, pohlaď si ho a zjisti jeho rasu a věk.

Zákulisí: Sehnat psa byl trošku problém. Moc lidí se s nimi na vánočních trzích neprochází. Honza ulovil jediného psa, který se kolem nás objevil. Majitelé si mysleli, že je Honza obdivovatel jejich miláčka a celé situaci přihlíželi s velkým úsměvem.

Tak schválně, zvládli byste všechny úkoly?

CO ZAŽÍT VE ŠTRASBURKU

Co jsme ještě viděli ve Štrasburku? Honosnou katedrálu Notre Dame. Její gotická věž je vysoká 142 metrů a kdysi byla nejvyšší na světě. Vevnitř budovy je zajímavý orloj.

Oblíbila jsem si most Le Pontes Couverts, kde není kam spěchat. Opíráte se o zídku, díváte se na staré město a jste nadšení okouzlujícím výhledem na část Le Petit France. Vidíte staré domy, kanály a věž katedrály. Nedivím se, že je toto místo pro Štrasburčany nejoblíbenějším cílem nedělních procházek.

Jsme kreativní autobus, proto nešlo minout Muzeum moderního a současného umění. Najdete zde díla od Františka Kupky, Picassa i abstrakce s geometrickými tvary od Kandinského.

Hudební místnost, autor Kandinsky

K objevování Štrasburku patří samozřejmě ochutnání alsaské kuchyně. Na společné večeři jsme začali ochutnávku s tarte flambée (slaný cibulový koláč). Dalším chodem byl šukrut (zelí, jitrnice a uzené maso) nebo kohout na víně. A jako dezert se podávalo mé oblíbené creme brulee s křupavým karamelem na povrchu. Dověděli jsme se, že alsaské pivo je nejlepším ve Francii. Jenže je to oblast známá i dobrým vínem. Co si vybrat k večeři? Osobně jsem nerozhodnost vyřešila efektivně – vyzkoušela jsem oboje.

Kohout na víně

creme brulee

EVROPSKÝ PARLAMENT

Cestu jsme zakončili návštěvou paní europoslankyně Martiny Dlabajové. Pozvala nás na zasedání evropského parlamentu ve Štrasburku. A pro osvěžení jejího náročného dne jsme v nejvyšším patře plenární místnosti předvedli mexickou vlnu.

Díky organizačnímu týmu, byl to skvělý výlet!

Bára

PS: Více fotek Štrasburku, jen tak pro radost.

Pohled z mostu Le Pontes Couverts

Říká se, že nejlépe se pozná město z lodi. Naši účastníci by řekli, že to byla hezká hodinová projížďka. Teplo a hlas ze sluchátek příjemně uspával. A focením se nezdržovali, protože je nešlo kvalitně pořídit přes zamatlané sklo. Takže relax :)

Pohled z muzea moderního umění

Moje doporučení: sejděte z ulice po schůdcích dolů a dostanete se na procházku přímo podél vodních kanálů. Je to krásné ve dne i v noci.

STOPOVÁNÍ V DÁNSKU

Jsme dvě holky a stopujeme. Bojíme se? Někdy ano. Četly jsme si příručku, jak správně stopovat? Jasně, jen v úvodní hlavičce autor neupozornil, že si to nemáme číst před spaním kvůli následnému problému s usínáním s rozbušeným srdcem. Stopování je pro mě přesto jeden z nejzábavnějších způsobů dopravy.

Vydaly jsme se s Veru D. letecky do Dánska a rozhodly se si to pořádně užít. Baví nás poznávat lidi z blízka, lehce nakouknout do jejich běžných životů a pak jít zase dál. Proto jsme si vybraly stopování. Akorát jsme předem netušily, že pro Dány je stopování něco nenormálního. Nejtypičtější reakcí řidičů bylo: „A proč nejedete vlakem? My vás svezeme na nádraží.“ Nezbylo nám nic jiného, než reagovat zdvořilým úsměvem a rychlým rozloučením. Nešlo každému vysvětlovat, že stopování není primárně o úspoře nákladů, ale hlavně o zážitcích, seznamování se s novými lidmi, o drobné dávce adrenalinu a trénování si své odvahy při oslovování neznámých lidí.

Libanonský šofér z letiště

Při vystoupení z letiště na nás čekalo první překvápko. Na přilehlém parkovišti jsme viděly jen taxíky. To by nám moc nepomohlo. Proto jsme vyrazily ke vzdálenějším parkovacím domům. Cestou jsem zahlídla vyjíždějící osobní vůz. Bylo to znamení pro rychlou reakci a zvednutí ruky. Ani jsem nedoufala, že hned první řidič zastaví. A ono jo. Slíbil nám svezení na půl cesty do Ballerup. Řidič, jehož jméno neznáme, se narodil v Dánsku. Původem je z Libanonu. Asi má svou kulturu hodně rád. Poslouchal libanonskou hudbu, v autě měl libanonské přívěšky a při řízení střídal své tři mobily, aby volal libanonským kamarádům.

Zpětně Veru vyhodnotila, že má také libanonské manýry - velkou snahu pomoci a dokonalost v neefektivním způsobu řešení problémů. To druhé usuzovala z toho, že cesta, která měla trvat půl hodiny, finálně trvala dvě a půl. Stihl několikrát změnit plánovaný směr jízdy. Vyzvedl třeba kamaráda u vlakáče v Kodani. Kamarád přisedl do auta, rychle se s námi seznámil a na zdvořilostní otázku „taky cestuješ často?“ odpověděl: „Ne, teprve mě pustili z vězení.“

Další neplánovaná zajížďka byla k odlehlému místu, kde nebylo nic, kromě jedné autoopravny. Řidič neřekl ani slovo a vystoupil. Zůstali jsme v autě s bývalým vězněm a říkaly si, jak jsme mladé na tak brzký konec. V naší fantazii přituhovalo. Raději jsem nafotila celou situaci a SPZ vozu, což by se mohlo hodit našim pozůstalým a vyšetřovatelům. Z kriminálních seriálů vím, že důkazy jsou potřeba. 

O pár minut později byla venku tma a náš řidič zajel autem k rozzářené opravně. Náhle opět mizel v chumlu mužů v garáži. Nikdo nás neinformoval, nikdo s námi nepromluvil.

Náhle prázdné místo řidiče obsadil jiný muž. Nemluvil anglicky, nerozuměli jsme mu a jen se bezmocně nechaly v cizím městě cizím autem cizím mužem odvést do nočního temna.

A cizí chlápek nás k našemu překvapení i úlevě odvezl přesně tam, kam jsme potřebovaly… Řekli jsme si jen „děkuji“ a „ahoj“. A bylo po celém dobrodružství.

První pohled po vystoupení z auta

Stejné místo při ranní procházce

Vprostřed ničeho vážně není nic

Druhý den byl deštivý podzim, který nás neodradil vyrazit s kufrem a baťohem ven. V městečku Veksø jsme se doptaly na benzínku, odkud jsme plánovaly stopovat až do Odense. Domnívaly jsme se, že do města Christiana Adersena potřebuje jet přece každý, když je to třetí největší město. Jenže v 10 ráno jezdí kolem benzínky pouze místní senioři, a to kvůli nákupu ve vedlejším supermarketu. Sem tam jsme s někým žertovali, ať si s námi udělají výlet. Jenže 170 km na jednu cestu se jim nezdálo jako dobrý nápad.

Přesunuly jsme se chytat štěstí na hlavní tah k dálnici, ale auta jezdila příliš rychle. Chápu to jako problém. Na dlouhou logickou úvahu řidičů není čas: přemýšlet, jestli jsme jim sympatické, jestli jim neublížíme a kde nám přibrzdí, když jedou u svodidel a my stojíme na trávě přes tři pruhy od nich. Po hodině trápení, odmítání a přemlouvání sebe sama oslovit s velkým úsměvem další řidiče, jsme už to chtěly zabalit. V tom Veru volá: „Ještě tu ceduli ukaž, rychleeee! Zrovna sem odbočuje auto a jede pomalu!“ A ono to vyšlo :D Sice jsme si s řidičem nerozuměli ani slovo, i tak jsme se gesty domluvili, že nás zaveze o pár kilometrů dál k dálnici. Dokonce si kvůli nám i zajel, aby nás vyhodil na benzínce na trase přímo na Odense. Byl také zástupce některé z arabských zemí a napravil včerejším hochům reputaci - byl efektivnější.

Manželé Úžasňákovi

Na benzínce jsem dokreslila ceduli, aby nás co nejlépe vystihovala. Slibuje zábavu až do Odense. 

MY + ONI ->  :) až do ODENSE

Veru v dobré náladě (po přídělu čokolády) prohlásila: „Říkám ti, do pěti minut jsme pryč!“ A zase měla pravdu. S tou veselou cedulí to bylo do minuty. Svezl nás manželský pár. Dán, který se odstěhoval do Británie, poznal tam svou ženu a kvůli podnikání bydlel už všude možně. Jsou oba zcestovalí a velmi přátelští. Jeli navštívit 80ti letou maminku rovnou do Odense. Diskutovali jsme přes hodinu o důležitosti vztahů a měla jsem pocit, že se známe celé roky. Nejlepší přátele mají z mládí. I když je jich do pěti a každý bydlí v jiném státě, když je vůle na obou stranách, silné přátelství vydrží i na míle daleko. Tak jsem myslela na všechny svoje kamarády v různých koutech světa a byla za ně šťastná. Zavezli nás na začátek Odense, kde byla první zastávka veřejné dopravy. Chtěli se o nás postarat a zařídit, že opravdu dobře dorazíme.

Odense

Během stopování cítíte ke svým řidičům tolik vděčnosti, že byste je chtěli silně obejmout a děkovat jim tisíckrát. Máváte jim, až vám zmizí z horizontu a poté si jdete každý svou cestou. My pokračovaly sedmikilometrovou cestu ke kamarádce Hance dobrovolně pěšky, protože Veru zbožňuje chození. Hanka žije ve městě, které je opravdovou pohádkou. Potkáváte cínového vojáčka, papírovou lodičku v parku nebo i samotného Andersena.

Z ředitele soukromým šoférem

Hanka nám chtěla ukázat fjord, přístav, pláž a milé městečko Kerteminde. 

Pláž v Kerteminde

Přístav v Kerteminde

Stopovaly jsme ve třech a pro Hanku to bylo poprvé. Bylo kouzelné sledovat její nadšení. Prvních deset minut nám lidé pouze mávali, smáli se na nás, krčili rameny na omluvu, že nejednou našim směrem. Pak nám zastavil pán, který vezl syna na ragby zápas do Bullerup. 
Byl to milý chlapík, ze kterého se vyklubal ředitel soukromé školy. Jeho rodiče žili v Grónsku, kde široko daleko nic nebylo. Jenže tatínek měl sen – mít svou školu. Proto se vydali na blind do Dánska. Našli inzerát o prodeji školy v Odense a půjčili si peníze na nákup velké nejistoty. Povedlo se vybudovat prestižní školu a nástupce ze syna. 

Dánové mají náš styl humoru. Díky tomu jsme se za pár kilometrovou cestu hodně nasmáli. Třeba přijedeme k hřišti, kde se přes silnici plouží členové týmu. A řidič říká desetiletému synovi: „Mám ti s nimi pomoct a přidat plyn?“ Byl velmi srdečný a náhle se rozhodl, že jen vysadí syna a nás zaveze kamkoliv potřebujeme. Se synem se raději domluvil na chlapském tajemství před maminkou, o cizích holkách v autě ani muk.

Stopování před hotelem

Zvolily jsme novou strategii pro rozloučení se s Odense. A to najít poprvé vlakové nádraží, odkud vede silnice do vedlejšího města Nyborg. Odtud by mělo být lehčí stopnout auto jedoucí na dálnici do Kodaně. Sice bylo osm ráno a auta jezdila ve frekvenci jedno za minutu, i tak nám přišlo zvláštní, že se na nás řidiči zvláštně dívají. Od kolemjdoucího pána jsme zjistili, že stopujeme na opačnou stranu, než chceme jet. A tak jsme záhadu okamžitě pochopily a přemístily se na správný směr. Vysmáté jsme mávaly na auta, ukazovaly naše popsané papíry a doufaly ve vysvobození z chladného rána. 

Mezitím jsem si všimla pána čekajícího na zelenou. Neměl bundu, klepal se zimou a v ruce držel hrnek a cigáro. Zvláštní. Měl namířeno k nám. Myslela jsem si, že nám zase řekne, že stojíme na špatné straně a on nám místo toho přišel nabídnout, že nás sveze. Nešlo mi do hlavy, jak se tu objevil. Cestou nám prozradil, že snídal v hotelu a sledoval nás z okna. Podezříval nás, že tam máme nějaký malý protest. Až při zaostření si všiml nápisu Copenhagen a tak ho napadlo, že určitě nebudeme Dánky. Jak jsem už psala, Dáni totiž nestopují. 

Sám je z Británie, měl před sebou cestu na letiště v Malmö a prázdné auto. Pracuje pro americkou jazzovou kapelu (Christian McBride trio ukázka hudby) během jejich turné po Evropě a jel si pro ně na letiště. Kevin byl další skvělý člověk. V 90. letech měl svou kapelu (Opus iii ukázka hudby) a v hudební branži stále pracuje. Kecali jsme proto o hudbě, cestování i o tom, jak je pro něj Dánsko nákladné. Prý si večer koupil jedno pivo a srkal ho schválně co nejpomaleji. Kevin měl málo času, protože musel být na letišti přesně. I tak se o nás snažil maximálně postarat a zavezl nás k první autobusové zastávce na začátku Kodaně.

Nyhavn v Kodani

Závěrem

Děkuji Verunce D., že je pro každý nápad. Kdybychom cestovaly po Dánsku vlakem, neměla bych tolik historek. V každé navštívené zemi si připomínám, že jsou tu lidé, kteří vám pomůžou, poradí, pobaví a chtějí se o druhé postarat, ačkoliv je neznají. Život se skládá z krátkých momentů, které jej dělají barevnějším a krásnějším. A to stopování k tomu pomáhá :)

Bára


PS:

Ve filmech jsou na konci vždycky titulky, a tak děkuji hlavním hrdinkám: Hani a Veru, díky za skvělý víkend :)

POTÁPĚNÍ NA BALI aneb pozor na velkou překážku

Co je lepší: jednorázové extrémní překonání sebe sama, nebo dlouhodobé soustředí se na menší díly z velkého celku? Pustit se do nových situací po hlavě, nebo si to promyslet předem?

Při cestování mě baví trénovat svou kuráž a odhodlání. Ovšem než jsem se to naučila trénovat více zodpovědně, dostala jsem se i do situací, které mě málem stály život. A tak mám pro vás radu:  k chytré přípravě lze využít jednoduché pravidlo KAIZEN. Japonští samurajové říkali, že chceme-li vylézt i na tu největší, zdánlivě nezdolatelnou horu, podaří se nám to, pokud na ni půjdeme postupnými malými krůčky.

Jak kaizen využít při cestování?

Představím to na příkladu Pepy. Pepa se ještě nepodíval za hranice svého kraje, ale rád by to změnil. Odhodlání má velké stejně jako strach z toho, jak by to mohlo dopadnout. Pepa má víc možností. Jedna z nich je, že může ze začátku zkusit kratší cesty a až zjistí, že jeho strach byl zbytečně přehnaný, posune si laťku výš. Jednodenní výlet do sousedního kraje, prodloužený víkend v evropských městech, týdenní dovolená u moře či krátký výlet do hor. Pepa si pak cestování třeba zamiluje. Evropa mu začne být malá a už se nebude bát vyrazit klidně do Asie. I když se mu nelíbí velcí černí brouci ve sprše, mravenci v posteli, ještěrky nad hlavou, komáří štípance a pálivé chilli v jídle. Zvládne to, protože si na to postupně zvyká.  Je to pro něj výzva, ale už ne tak velká. Vytrénoval se na malých krůčcích.

Jak by to s Pepou dopadlo, kdyby dřív vůbec necestoval a zkusil by extrémní skok na začátku? Třeba by z ničeho nic skončil v práci a odletěl na rok na „druhý konec světa“. Bylo by pravděpodobné, že by do druhého dne volal mamince o pomoc a hledal okamžitou letenku zpátky. Přece jen skoková změna není jednoduše skousnutelná pro každého.

Sama jsem už párkrát samurajskou radu neuposlechla a mohlo to dopadnout tragicky. Konkrétně při mém prvním sledování podmořského světa. Až s kyslíkovou bombou na zádech a tisíci rybičkami kolem dokola jsem zjistila, že z toho mám panickou hrůzu. Konkrétní příklad z potápění na Bali si poslechněte ve videu.

SENIOŘI, A DOST! CESTOVÁNÍ JE PRO KAŽDÉHO.

Zaslechli jste větu: „No jéjej, já bych taky ráda cestovala, ale to je jen pro mladé.“

Že prý se mladí v pohodě domluví anglicky. Neztratí se hned první den na letišti, protože dobře vidí a slyší. Jsou zdraví, odolnější a přizpůsobivější. Ledacos si najdou v chytrých telefonech a vyčtou z internetu. 

Nepatří to spíš mezi další kvantum výmluv, proč necestovat? Mladí si zas říkají, že není čas, nejsou peníze, nemám nikoho k sobě, jsem moc mladá, jsem moc stará, nemluvím plynule anglicky, nemám orientační smysl, trápí mě zažívací problémy, nemám kvalitní foťák, bojím se hmyzu. 

Ještě přidám pár důvodů a okamžitě mě zaplaví pocit panické hrůzy s tím, že cestování není pro mě. Jenže proč se odhodlat a vyrazit znovu a znovu? Přišla bych o tolik skvělých zážitků, vyslechnutých životních příběhů, vyzkoušení orientálních chutí, o pohodu na pláži nebo u vodopádu v džungli, o bruslení na Eiffelovce, drink na střeše mrakodrapu, o pocit klidu, vzrušení i štěstí…

Kamarád Matěj by dodal: „Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby.“ Proto sdílím tři příběhy, které nám ukazují, že na věku cestovatele nezáleží. Stačí jen přestat hledat výmluvy.

DOBRODRUŽNÁ BABIČKA

Potkala jsem okouzlující dámu. Seděla zprvu nenápadně mezi ostatními účastníky přednášky. I tak si jí nešlo nevšimnout. Vynikala svým neustálým úsměvem, souhlasným přikyvováním a povzbuzujícími příběhy s jasnou zprávou: cestování je pro každého. 

Prozradila nám: „Procestovala jsem celou Evropu bez znalosti cizích jazyků. Prostě jsem chtěla něco zažít. A stejně, rukama nohama se člověk domluví vždycky. Hlavně, když má člověk odvahu, pak to jde.“ Kolikrát chtěla vidět něco navíc než její skupina. Tak si sama stopla kolem jedoucí auto, taxík nebo klidně autobus. Mohla ukazovat jen prstem do mapy a gestikulovat, aby se jí povedlo dostat na překrásná místa. 

Nebylo to vždycky jednoduché. I tak na to vzpomíná doteď, třeba u vlastních fotek nebo cestovatelských dokumentů. Když vidí záznam o potápění, zavzpomíná si na to svoje. Má pocit, že má opět všechny ty barevné rybičky na dosah ruky.

Zářila takovým nadšením a elánem do života. Ráda by cestovala dál, akorát si na chvilku musí odskočit do lázní kvůli bolavým kloubům. A pak hned na dovolenou s vnučkou.

SPLNĚNÝ SEN

Moje maminka měla svůj celoživotní sen - podívat se do Paříže.

Dříve nemohla kvůli spoustě důvodů:

• uzavřené hranice do 90. let
• žádné peníze
• hodně dcer, o které je třeba se starat
• nejistota ve znalosti 4 světových jazyků
• problém očí, kdy text nevidí pořádně ani na blízko ani na dálku.

Maminka mi pomohla naplnit si hodně snů, proto bylo na čase jí to vrátit. Koupila jsem letenky, zařídila ubytování přes couchsurfing a při řešení problému s noclehem jsem zjistila, jak velkým dobrodruhem máma je. Byl to jeden z nejlepších výletů. V dalších letech pokračoval společný výlet do Belgie, Holandska a Izraele. A časem se maminka odhodlala jet i sama do Říma. A neboť jí nikdo nerozuměl, rozhodla se Italy učit česky. Vždyť na to měla celý týden.

DALŠÍ PŘEKVAPENÍ PRO MAMINKU

"Báro, tak som po vašej prednáške urobil niečo, čo by som do seba nikdy nepovedal. Viete, ako ste hovorila o tom vašom cestovanie s mamičkou ..." Slova Jakuba ve mně vyvolala dávku zvědavosti. Rozpovídal se. Jeho maminka dlouho snila o cestě do Londýna. Peníze pro ni nebyly problém, jenže sama se na cestu neodvážila. 

Proč? Přece neumí anglicky, ještě nikdy neletěla letadlem a v autobuse by nevydržela sedět tolik hodin. Jakub zas ze svého okolí znal, že se přece s rodiči na dovolenou nejezdí. 

Vykašlal se na to a rozhodl se udělat mamince radost. Pročetl stránky Wizzair a Ryanair. Narazil na zpáteční letenky za pár stovek a bylo to. Před pár dny mi přišla zpráva, že to jednou cestou neskončilo: „Výlet bol super, veľmi spontánny a príjemný. Nakoniec sme sa rozhodli ešte pre niečo podobné a boli sme navštíviť autom sesternicu vo francúzskych Aplpách.“

S kým pojedeš na další cestu ty?

Tyto příběhy jsou o tom, že člověk nelituje toho, co udělal. Spíše lituje toho, co neudělal. A tak se neboj vycestovat, ať už jsi student nebo senior. Prožitá sranda tě udělá šťastnějším a tvé dobrodružství bude inspirací pro ostatní. A taky můžeš dříve či později povídat historky z cest vnoučatům :)