pondělí 4. února 2019

JIŽNÍ VIETNAM (2. díl)


ČTVRTÝ DEN – DALAT – CENTRÁLNÍ VYSOČINA

Čekalo nás objevování nádherné vysokohorské přírody. Vyrazili jsme od moře z Mui Ne autobusem do Dalat. Vyzvedl nás řidič svozu, který párkrát za dopoledne změnil čas odvozu. A tak místo klidného posezení u oběda jsme zažili hektické jezení Pho Bo a popohánění paní z kuchyně. Zbytek chodů jsme si nechali neplánovaně zabalit s sebou a jarní rolky paní rolovala, zatímco jsme si dávali batohy do autobusu. Snažili jsme se řidiče zdržet co nejdéle to šlo a kuchařka k nám doběhla s hotovými rolkami. 

 (zdroj shutterstock.com)

Jeli jsme sleeping bus. Cesta ze začátku byla po rovině, ovšem v polovině jsme se dostali k serpentinám v horách. Cesty byly ve velmi špatném stavu. Nedalo se předpovědět, kde bude díra v asfaltu, vydrolovaná cesta či hliněná cesta plná kamenní. Hodně to s námi hopsalo, jak byl nerovný povrch plný děr. Proto jsme autobus přejmenovali na jumping bus. Později jsme se dověděli, že jiní dopravci na stejnou trasu dávají pouze mikro busy s klasickými sedačkami k sezení, protože je to pro velké busy a spací busy nebezpečná trasa. My jsme to naštěstí prohopsali vleže ve zdraví. Drobné doporučení: dovnitř autobusu si vezměte špunty do uší, deku a čisté teplé ponožky. Vevnitř jede klimatizace na nízké teploty. Boty si u vchodu povinně schováváte do sáčku a jste bosky. Řidiči mají ve zvyku často troubit, což nejsou ideální podmínky na spaní.
Ubytování jsme nejčastěji hledali přes agoda.com. V Asii je rozšířená, nabízí hodně slev a při porovnání stejného ubytování na booking.com měla několikrát výhodnější cenu.


V Dalatu bylo výrazně chladněji než na pobřeží. Přes den bývalo 24 stupňů, v noci i méně než 14. Je to město mezi horami s kopcovitým terénem. Nejvyšší hora má přes 2.000 metrů. Rychle jsme vytáhli bundy doposud schované naspod krosny. Dalat bylo na první pohled odlišné město než třeba Saigon. Je tu spousta vilek po dřívějších Francouzích. Domy mají špičaté střechy a komíny. 

Ve městě pečou výborné bagety a pečivo, což je obecně na JV Asii dost neobvyklé. To je taky odkaz Francouzů. Jedná se o úrodnou oblast. Kolem dokola je spousta skleníků, ve kterých pěstují překrásné gerbery, růže, saláty, jahody a další ovoce i zeleninu.
I přes evropskou architekturu budov je centrum hektické se spoustou motorek, kdy se chodec bojí přejít silnici na druhou stranu.
Ubytovali jsme se v Backpackers paradise zhruba za 300.000 na noc pro dva včetně snídaně a večeře. Perfektní. Večeře byla v 18:30 tak jsme dorazili přesně na ní. Potkali jsme se tam s dalšími dvojicemi z Německa a Francie, které cestují několik měsíců. Bylo zajímavé si povídat, dovídat se, co kdo na cestě dělá, kde už byl, co zažil a že třeba je fajn si koupit letenku na pátek 13. Protože je to den, kdy pověrčiví lidé se bojí letět, díky tomu výrazně klesne cena letenek. 
Na stole byla láhev s obrázkem jahod. Dlouho jsme se odhodlávali zjistit, co je vevnitř. Schovávalo se v tom rýžové víno namíchané s jahodovým sirupem, aby to chutnalo o trošku lépe. Tak jsme uléli se všemi aspoň pět panáků.
Zašli jsme na noční trh, který je od 17–22 hod. Spousta lidí, venkovních stánků, pouliční občerstvení a zase spousta světýlek.


PÁTÝ DEN – DALAT

Na Vietnamu je úžasné to, jak snadno a levně si můžeme zapůjčit motorku. Jen jsme se na recepci hotelu zmínili, že o jednu stojíme. A za pár minut byla motorka včetně helem před hotelem.
Vyjeli jsme na výlet ke kopci Lang Biang. Několik málo odvážlivců si vyšlo na vrchol kopce pěšky, kdežto asijští turisté se nechali vyvézt džípem za 60.000. Není to moc, ale přece si nepovezeme zadky :D Procházeli jsme borovicovými lesy s krásným výhledem.
Cestou zpátky jsme trochu zmokli, ale radost z výletu nám to nezkazilo. Potkali jsme divoké koně. Byli na louce, přes kterou jsme potřebovali projít. Někteří si nás nevšímali, jiní popošli z naší trasy, ale jeden hřebec se nechtěl hnout z místa. Až z něj šel strach. Dva koně nás pak několik metrů doprovázeli. Když jsme se zastavili, stáli taky. Když jsme šli, následovali nás. Bylo komické je sledovat, když se při zastavení tvářili velmi nenápadně jakože za námi vůbec nejdou.
Na cestě zpátky jsme se projeli o 1 km vzdálenou vesnicí. Byla zde spoustu domů jen ze dřeva, ale i honosné vilky. Takový mix chudoby a prosperity.
Zajeli jsme na menší kopec se hřbitovem, odkud byl hezký výhled na okolí.
V květinových zahradách bylo šíleně moc kýčovitých soch. Např. trpaslíci, sněhurka, laně, hmyz, draci, labutě i kočár z pohádky o Popelce.

ŠESTÝ DEN – DALAT

V noci na mě přišla silná střevní chřipka. Nevydržel ve mne ani hlt vody. Byla jsem vysílená, nešlo mi spát a nezvládla jsem ani snídani. Až do 15 hod. jsme zůstali na pokoji. Pak se to zlepšilo a zajeli jsme aspoň na dvě místa, ať z jednoho dne dovolené máme aspoň malý zážitek. Od toho dne jsme se snažili pít víc slivovice.
Krásná Pagoda, budhistický chrám, blízko velkého jezera. Kolem krásné květinové zahrady, bonsaje, rybník a hodně místa k posezení.
Crazy house, ze kterého byl perfektní výhled na město Dalat. Stihli jsme část vidět za světla a většinu za tmy, kdy zvenku hráli světýlka a mělo to ještě zajímavější atmosféru architektonické šílenosti. V domě je možné také přespat. Ceny jsou 800.000 a výš. Mají i honeymoon pokoj.

SEDMÝ DEN – BAO LOC

Vyrazili jsme na dobrodružnou cestu s malým batohem a motorkou. Ostatní věci jsme si nechali v hotelu v úschovně. Za motorku jsme si museli připlatit. Báli se, že ji zničíme, budou pro nás muset jet kdovíkam a bude to nákladné. Proto nám zvýšili sazbu místo 140.000 na 210.000 na den (24 hod.)
Po cestě jsme viděli spoustu květinových skleníků, kopců, obrovské pole se slunečnicemi a houpačkou mezi květinami k focení.
Navštívili jsme kávovou plantáž s kavárnou, kde jsme si vychutnali místní kávičku.

Podívali jsme se na úchvatné vodopády Elephant watterfals (Thác Voi) vstup 20.000 + 2.000 za parkování a pagoda, která je hned vedle. Paráda.


Asi o 200 metrů dál bylo možné navštívit silk factory. Za vstupné 20.000 si můžete celou továrnu prohlédnout. Viděli jsme, jak vzniká hedvábí od počátečního procesu, kdy je bourec morušový housenkou konzumující hromady listí, poté se stane kuklou a z ní později ženy u strojů ve vodě zpracovávají tenké nitě. Další fází bylo zpracování odpadu, ze kterého dělají koberce. Výroba látky s různými vzory a v závěrečném obchůdku šití konkrétního oblečení.

Dále jsme pokračovali až do Bao Loc. Na večeři jsme zašli na polívku, která nám vůbec nechutnala. Jedna stála 30.000 a Pájovi chutnala jako zvratky. Což se mu později stalo osudným, protože chytl asi tu moji nemoc ☹
Vedle v bistru seděla místní sebranka chlápků popíjejících rýžové víno. Začali Páju zvát na panáka a pořád si s ním chtěli připíjet. Komedie. Nerozuměli si navzájem ani slovo, ale vypili spolu celou flašku.

OSMÝ DEN – BAO LOC

Chtěla jsem hlavně vidět Thác Dambri, jeden z největších vodopádů s 80 metry na výšku.
Pokud předem víte, vstupné zadarmo. Po schodech v přírodě se člověk dostane přímo k vodopádu. Neinformované nás zastavili v budce ještě 200 metrů od areálu a oznámili nám cenu 150.000 za vstup. Byla to vstupenka na cestu výtahem (30.000), bobovou dráhu za 60.000 a ještě nám dali na výběr jednu ze tří atrakcí. Projížďka na kole, bruslích nebo totálně kýčovitém šlapadle ve tvaru labutě na jezeře.
Vodopád Dambri byl jedním z našich top zážitků. Byli jsme okamžitě mokří. Voda stříkala totálně všude. Schody byly navlhlé, tak jsme museli jít hodně opatrně. Téměř jsme neslyšeli vlastního slova, jak to byl velký hukot vody.
Pokračovali jsme kolem kavárny dál cestičkou a po deseti minutách chůze pralesem jsme se dostali k menšímu vodopádu Dasara
Pokud se ti nechce chodit, je možné se k druhému vodopádu svézt na bobové dráze.
Až jsme měli vodopádu až až, zastavili jsme se na krásné čajové plantáži Tam Chau. Dovolí vám si projít výrobní halu a vyfotit se s vietnamským kloboukem, který používají pracovníci.
Pokračovali jsme k poslednímu místu v oblasti Bao Loc. 
Našla jsem přes google doporučení na ukrytou pagodu v horách s nádherným výhledem. Podle fotek nebylo dobře poznat, jestli se jedná o nejkouzelnější moment u pagody při východu či západu slunce. Pájovi ráno nebylo dobře, tak jsme si dělali naději na sledování západu slunce. Aplikace počasí upozorňovala na možný déšť. Riskli jsme to. Celý den jsme přece měli krásné sluníčko. Jenže 15 kilometrů před cílem se strhla šílená průtrž mračen. Řídila jsem ve slunečních brýlích, ale potřebovala bych na každé sklíčko stěrač, ať vidím aspoň trochu na cestu. Projížděli jsme kalužemi, které připomínaly spíš potok přes silnici. Kupodivu krávy přebíhající přes cestu byly v klidu. Neměli jsme voděodolný mobil, tak se složitěji kontrolovalo, že jedeme správným směrem. A to byl důvod, proč jsme si zbytečně zajeli 10 km. Jenže v tom šíleném lijáku se západem slunce v zádech hrozilo, že za světla už pagodu nenajdeme a naše cesta sem byla zbytečná.
Podle navigace jsme dorazili kilometr od cíle. Dál jet nešlo, neboť cesta byla do hor rozblácená a prudká. Uschovali jsme si tedy motorku v rohové kavárně a rychle pokračovali dál pěšky. Boty se nám bořily do bláta. V žabkách mi to klouzalo a nešlo jít dál. 
Bleskurychle jsem se zula a pokračovala po blátě s kamením bosky. Aby toho nebylo málo, kousíček od cíle nás čekala další překážka. Z bláta vznikla hluboká bažina. Nohy se mi tak bořily, že mě Pája musel přenést v náručí několik desítek metrů. A konečně. Dostali jsme se na terasu výhledem, který by byl okouzlující, kdyby už nebyla téměř tma. Bylo to tu tak hezké, že by nám bylo fakt líto tu nezažít východ slunce. Proto nás napadlo si v okolí najít ubytování a brzo ráno vyrazit z novu.
Byla tu skupinka asijatů, která se okamžitě chtěla fotit s Pájou. Jenom s Pájou. Nevadilo jim, že je promočený a schovaný ve žluté pláštěnce. Tohle se už stalo na víc místech. Lidi si s ním chtějí fofit selfie, nevěřícně poukazují na to, jak je vysoký, má oproti nim dlouhý noc a protáhlý obličej a furt na něj ukazují palec nahoru. Nevadí, já budu za hvězdu třeba jindy :P
Cestou zpátky nastala opravdová krize. Tma, bláto, podkluzovalo to při každém kroku, a ještě to bosky s rozřezanou nohou bolelo. V duchu si říkám, že by se mi líbil zázrak. A co by ne. Začínám prosit, ať jede na motorce někdo, kdo by nás ochotně svezl dolů. Projede jeden člověk a nic. Z ubytovny pro mnichy vyjíždí druhý člověk. Projede kolem a taky nic. Zoufám si a představuju si tu úmornou půl hodinu z prudkého kopce dolů. A ejhle. Člověk se po pár metrech zastaví, otočí se a zeptá se: chcete svést? Huráááááá, ano, ano, ano. Pověděl, že dojede ještě pro druhého řidiče, ať každý naloží jednoho z nás. Cesta dolů i na motorce byla šílená, prudká, podkluzovalo to, tma a déšť. Dovezli nás do obchůdku naproti naší zaparkované motorky. S velkými díky jsme je pozvali na pivo Saigon a dali peníze za svezení. Vzal si jen jeden 20.000. Druhý byl asi ve službách své víry, a ještě nám dal do příště dvě pláštěnky. Všimli jsme si, že běžně vás odtud svezou za 15.000 na motorce jednu cestu, tam a zpět za 30.000. Stačí zavolat, na ceduli je telefonní číslo. Když se vrátím k tomu pivu, bylo vychlazené a úžasné. Už jsem ho tu měla víckrát, ale tentokrát chutnalo opravdu nejlíp!
A co dál? Seděli jsme na mini plastových židličkách, pili pivo, okapávala z nás voda a netušili jsme, co budeme dělat. Žádný hotel ani žádné plány. A tak došlo na googlování nejbližšího homestay. Pořád nás sledovala prodavačka. Ať není ticho, začala jsem se jí vyptávat, jak daleko je jedno ubytování, které jsem našla. Moc jsme si nerozuměli. Až google překladač pomoh. Nabídla nám, ať klidně zůstaneme přes noc u ní.
Fajn, začalo se vyjednávat, za kolik, kdy odejdeme apod. Všechno s tichým úsměvem, pokyvováním hlavy a s mobilem v ruce. Domluveno. Přenechala nám jejich ložnici a manžela poslala spát do obchodu na hamaku.

Paní domácí nám nabídla večeři, ale odmítli jsme. Pája celý den kvůli nemoci nic nejedl a ani neměl chuť. Tak nás obdarovala dvěma banány. Bylo teprve sedm večer, všude tma a my si říkali: to vážně půjdeme tak brzo spát? Od naproti z kavárny hulákalo karaoke a dobře rozjetý večírek. Měli jsme dvě možnosti:
1) zkusit usnout se špunty v uších a pořádně si odpočinout na zítřejší východ slunce
2) nebo se přidat a něco zažít. Vesnickou zábavu vprostřed ničeho.
Pájovi se moc nechtělo, ale hecoval mě, ať tam jdu klidně sama. Aspoň něco nafotím a ukážu mu, jak na večírku bylo. Jasně, že jsem vyrazila se podívat, odkud falešné hulákání pochází.
Přišla jsem poblíž skupinky sedících deseti pánů. Jejich zábava už byla vesele rozjetá. Postávám vpovzdálí, jen se usmívám a mlčím. Nevěděli, jestli si chci něco koupit. Zakývala jsem nesouhlasně hlavou a usmívala se dál. Jeden pochopil a nabídl svou plastovou židli k sezení. 
Hned mi přistála štamprle u ruky, že si připijeme rýžovou pálenkou. Jiný mi hned osekal čerstvý kokos na zapití. Další nabídl banán k zajezení, bonbon i jednohubku s mořskou řasou. Předháněli se jak nejlepší hostitelé. A pak mi náhle přistál mikrofon v ruce. Pánové na se na mě upřeně dívali a vyžadovali zpět. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to fakt nepůjde, jenže pohled deseti chlapů byl neodbytný. Zpívala jsem něco vietnamsky a porota v superstar by mě rozcupovala. Ale chlapy byli vysmátí asi právě pro to, že mi nebylo rozumět ani jedno vietnamské slovíčko :D Po první písničce mi dali na výběr, ať si sama povím, co bych chtěla zpívat. Zase jsem odmítala, že nechci zpívat nic! Po dalším tlaku jsem polevila a nechala si najít ABBA. A to už se Pája v posteli začal chlámat. Nebyla jsem tu ani pět minut a už jsem hulákala na celou vesnici I´m dancing queen :D U jejich karaoke večírku je hlavní, aby to bylo na maximální hlasitost. Klidně falešně, ale pořádně nahlas. Takže to slyší i obyvatelé na míle daleko.

Začali se vyptávat (spíš se ptali gesty, protože jsme si vážně nerozuměli ani jedno slovíčko), jestli jsem tam sama nebo s někým. Na mobilu jsem ukázala společnou fotku s Pájou. Reakce byly víc než nadšené a že ho mám okamžitě přivést. Poslechla jsem.
Pája už byl dávno převlečený na spaní a relaxoval v ložnici. Když jsem pro něj přišla, rychle pochopil neodbytnost pánů, že jsou v přesilovce a šel se mnou. 

Chudák, na jeho lačný a nemocný žaludek dostal tak deset panáků. Celé kolečko pozorností stejně jako já. I když nám to nechutnalo, ukazovali jsme palec nahoru a usmívali se. Muži byli spokojení. Všechno nám podávali svýma rukama jako jednohubky, skoro nám to dávali až do pusy. Napadlo nás, jestli tohle přežije náš evropský organismus, tak už se v životě z ničeho neposerem. Jejich hygiena je totiž taková, že ani v restauracích jsme kolikrát nenarazili na mýdlo na ruce.
Zpívalo se, tančilo se i Páju donutili vzít mikrofon do ruky a zazpívat. Dlouho váhal a nenapadala ho žádná píseň, kterou by mohl zazpívat. Nakonec si vybral My lady carneval od Karla Gotta. 
Z Páji byli nadšení. Furt se s ním chtěli fotit skupinovky, selfie, točili si, jak zpívá a jejich radosti nebralo konce. Nejlepší dárek byl závěrečný steak. Před jedenáctou jsme usoudili, že je čas jít spát a přestat hulákat na celé údolí. Přece jen v pět vstáváme na východ slunce. Rozloučili jsme se a přešli jen pár metrů do protějšího domu do postele. Pánové nasedli na své motorky a jeli taky domů.

DEVÁTÝ DEN – PAGODA V HORÁCH

V pět ráno jsme vstali, rychle si sbalili věci do batohu a vyrazili opět do kopce, abychom stihli východ slunce z pagody. Konečně se to povedlo. 
Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků a stálo to za všechny ty útrapy, které se nám cestou přihodily. Cítila jsem takový klid a čistou radost. Mnichové si zrovna dávali čaj, pár lidí se snažilo ustihnout super fotky a něco se povedlo i nám.
Cestou zpátky do údolí jsme si už užívali hezké slunečné počasí, výhledy na okolní kopce a procházku kolem čajových plantáží.
Rozloučili jsme se v devět s naší hostitelkou a jeli dál. 
(Adresa Pagody v horách: Sunrise Linh Quy Phap An Pagoda - Bao Loc - Lam Dong province of Viet Nam)


Cestou zpátky do Dalatu jsme se zastavili u Pongour Waterfall. Nutné ovšem bylo prorazit pomalu přecházející stádo krav. Na místě jsme zaplatili 10.000 za vstup a 2.000 za parkování motorky. Pokračovali jsme pěšky asi 10 -15 minut. 
U vodopádu bylo jezero, ve kterém se dalo plavat, opalovat a relaxovat. Byl čas na oběd, tak někteří lidé vytáhli svačinky. Po dlouhém přemlouvání mě Pája dostal do vody. Bylo to osvěžující 😊 Video zde.

Při dlouhé cestě na motorce začnete toužit po odpočinku. Ten nabízí kavárny, které jsou podél hlavních cest tzv. na každém rohu. Dávali jsme si obvykle osvěžující ledovou kávu (za 10 až 15 korun) a na vyžádání jsme dostali ledový zelený čaj, který byl vždy zadarmo.


Žádné komentáře:

Okomentovat