Co je lepší: jednorázové extrémní překonání sebe sama, nebo dlouhodobé
soustředí se na menší díly z velkého celku? Pustit se do nových situací po hlavě, nebo si to promyslet předem?
Při cestování mě baví trénovat svou kuráž a odhodlání. Ovšem než jsem se to naučila trénovat více zodpovědně, dostala jsem se i do situací, které mě málem stály život. A tak mám pro vás radu: k chytré přípravě lze využít jednoduché pravidlo KAIZEN. Japonští samurajové říkali, že chceme-li vylézt i na tu
největší, zdánlivě nezdolatelnou horu, podaří se nám to, pokud na ni půjdeme postupnými
malými krůčky.
Jak kaizen využít při
cestování?
Představím to na příkladu Pepy. Pepa se ještě nepodíval za
hranice svého kraje, ale rád by to změnil. Odhodlání má velké stejně jako strach z toho, jak by to mohlo dopadnout. Pepa má víc možností. Jedna z nich je, že může ze začátku zkusit
kratší cesty a až zjistí, že jeho strach byl zbytečně přehnaný, posune si laťku výš.
Jednodenní výlet do sousedního kraje, prodloužený víkend v evropských
městech, týdenní dovolená u moře či krátký výlet do hor. Pepa si pak cestování třeba zamiluje. Evropa mu začne být malá a už se nebude bát vyrazit klidně do Asie. I
když se mu nelíbí velcí černí brouci ve sprše, mravenci v posteli,
ještěrky nad hlavou, komáří štípance a pálivé chilli v jídle. Zvládne to, protože
si na to postupně zvyká. Je to pro něj
výzva, ale už ne tak velká. Vytrénoval se na malých krůčcích.
Jak by to s Pepou dopadlo, kdyby dřív vůbec necestoval a
zkusil by extrémní skok na začátku? Třeba by z ničeho nic skončil v práci
a odletěl na rok na „druhý konec světa“. Bylo by pravděpodobné, že by do
druhého dne volal mamince o pomoc a hledal okamžitou letenku zpátky. Přece jen skoková
změna není jednoduše skousnutelná pro každého.
Sama jsem už párkrát samurajskou radu neuposlechla a mohlo to dopadnout tragicky. Konkrétně při mém prvním sledování podmořského světa. Až s kyslíkovou bombou na zádech a tisíci rybičkami kolem dokola jsem zjistila, že z toho mám panickou hrůzu.
