Návrat do normálního života aneb co udělá v nemocnici radost?

Proč jsem se dlouho neozvala? Z jakého důvodu jsem se vyhýbala odpovědím na otázku při každé cestovatelské přednášce, kam pojedu na další cestu? Už je to za mnou, tak vám to povím konečně s úsměvem.

Některým jsem nadneseně odpovídala, že první půl rok budu více objevovat Česko. A stalo se. Prvně výlet do nemocnice a za pár dní ještě do lázní. Měla jsem naplánovanou operaci. Jednalo by se o pohodový zákrok. Jenže mi operatér chtěl dokázat mou jedinečnost slovy: „Moc se omlouváme. Komplikace tohoto druhu se stává maximálně jednou ročně.“ A tak operace byly dvě.

Asi bych to snášela líp, kdybych nebyla tak unavená už po první operaci. Očekávalo se, že budu dlouze spát. Jenže jsem měla za spolubydlící amatérskou pilotku, která se trénovala v řízení helikoptéry. Ve spánku silným chrápáním napodobovala nezdařené pokusy startu. A tak k nim docházelo v nepravidelných intervalech znovu a znovu. CHRRRRR. Pohotová sestra do mě píchla raději dvě injekce na spaní. Ovšem po 20 minutovém šlofíku jsem slyšela hlučné startování letounu znovu. Koukáním do zdi se pro mě čas zastavil. 

Tolik jsem se těšila na vysvobození ránem. Ráno mělo hned několik výhod. Slibovali mi vytáhnutí hadiček z těla, a tak bych se zvládla otočit do jiné polohy. V jedné poloze na zádech už to hodně bolelo. Po dvoudenní hladovce a klystýru jsem měla slíbenou i snídani. A co z toho? Nic. 

„Máte břišní krvácení, ztratila jste moc krve a půjdete na další operaci. Tady nám podepište papíry, že s tím souhlasíte. V případě, že se to více zkomplikuje, je riziko, že ...“ seznamovala mě s okolnostmi paní doktorka. Cože? Další operace? Zase žádné jídlo, pití, pohyb? Jaké riziko? Bylo mi do breku. Jenže jsem musela tlumit emoce. Každým vzlyknutím se mi zatřepal dren (půl metrová hadice) v břiše a hrozně to zabolelo. 

Na operačním patře na mě převozník koukal se zaujetím: „Mám pocit, že jsem vás už viděl. Nebyla jste tu včera?“ Dobrý vtípek. Šoupl mě do čekacího předoperačního sálu. Slyšela jsem uklízečky, jak nadávají, že mají dnes frmol. Hodně operací a ještě nějaká neplánovaná. Bylo mi ouzko. Nakonec mě vysvobodila z trápení narkóza. 

Probudila jsem se o několik hodin později. Nic jsem na pokoji nepoznávala. Byla jsem sama. Že by mi zařídili konečně klid na spaní? :D Ocitla jsem se na intenzivní pozorování na JIP. Výhodou byl soukromý zdravotní bratr. Pamatuju si jeho spikleneckou větu: „Dáme na noc opiátek?“ A pak ten pocit blaha, klidu a dlouhé minuty pozorování ozářeného Špilberku. Výhled z postele byl v ten moment nádherný.

Později jsem se dověděla, že jsem dostala transfuzi krve. A tak děkuji nejen neznámému dárci, ale vám všem, kteří dobrovolně chodíte dávat krev. Jsem vám vděčná a má to velký smysl si navzájem pomáhat!

nedělní oběd při přechodu
z nijaké na "běžnou stravu"

Ve výsledku jsem nejedla 4 dny, jen ležela, spala a tím narychlo shodila pět kilo. Byla jsem injekcemi propíchaná jako cedník. První snaha posadit se skončila fiaskem. Svět se celý točil a já zvládala jen ležet. Omdlívala jsem na pokoji, na chodbě i v koupelně. Prostě všude. Vyděsila jsem i pár lidí, protože jsem prý byla v obličeji bílá jako mrtvolka. Naštěstí mladé tělo zvládá rekonvalescenci velmi rychle a do týdne už jsem vypadala zase normálně.

Co tím vším chci hlavně říct?

Během týdne v nemocnici mi pomohla velká spousta drobností a projevů lidské laskavosti. Lidem to zabralo třeba pár vteřin, ale dopad na mou duševní pohodu a udržení si optimismu byl obrovský.

Při čekání na první operací jsem si pustila film, dala horkou sprchu s voňavým peelingovým gelem od Míši a dlouho koukala na krásnou kytici růžových gerber od Verunky. Květiny dělaly radost taky dalším lidem na pokoji i zdravotnímu personálu, který za mnou chodil a tvářil se hned veseleji. Bylo to jako z filmu Pošli to dál.

Před druhou operací už nálada byla výrazně horší. O to víc jsem byla vděčná za drobné projevy laskavosti. Lékařka mě soucitně pohladila po rameni a řekla, že to bude dobrý. Spolubydlící babička mi popřála, ať to dobře dopadne. Na druhý den za mnou přijela celá rodina a vypadalo to jak v dámském salóně krásy. Mému zanedbanému vzhledu manikůra rozhodně pomohla :)

Spousta milých soukromých zpráv, návštěv od kamarádů, obrovské kytice tulipánů a růží, aby mi připomněly přicházející jaro. Věnování těch nejtučnější jogurtů od kolegů, abych prý zase rychle přibrala. Dohromady mi to zpříjemnilo ty nejhorší dny a ve výsledku to díky vašim návštěvám v nemocnici nebylo zas tak špatné ☺

Velké díky vám všem, kteří jste byli se mnou a prožili si to malé peklíčko. Mám už spoustu nové energie a těším se, jak vaši laskavost budu „posílat dál“ ❤

PS: další cestovní zpráva bude z lázní a později z Itálie, kam vyrážím na svatbu přátel ;-)